Nejhorší den v životě
25. 6. 2012
Rozhodla jsem se psát i Minikomixy, tedy jednodílné delší příběhy :)
Doufám, že se budou líbit. Tenhle je můj první. (Omlouvám se, ale v ''komixu'' nejsou skoro žádné fotky, protože se mi po přeinstalaci The Sims2, vymazaly downy.)
Vždy uvedu hlavní hrdinu/ku a přidám i fotky ↓
HLAVNÍ POSTAVA: Hlavní postava se jmenuje Katelyn(čti Kejtlyn). Má devatenáct let a chodí na štřední školu žurnalistiky a médií. Ve 13 letech se stala na měsíc tváří časopisu Sims Girl a poté už v modelingu nepokračovala, protože se jí zhoršil zrak z zářivých světel při focení a doslala brýle. V poslední době to v její rodině neklapalo a rodiče se rozešli.
NEJHORŠÍ DEN V ŽIVOTĚ
Seděla jsem koncem studeného večera na staré ztrouchnivělé lavičce nedaleko Hřbitova. Připadá mi jako bych teď seděla na práhu smrti - ten hřbitov, ta lavička, všechno mě dohánělo k šílenství, když jsem pomyslela na NI. ,,Mami," zašeptala jsem si pro sebe a po tváři mi stekla další slza. Na stromech už od rána napadl první sníh a mě začala být zima.
Zimu a chlad. To jsem teď cítila poslední dny. Skoro jsem si na ty pocity zvykla, jakoby se staly mou součástí a já se v nich ráda utápěla. Jen ty pocity mi připomínaly mou matku. Zítra skončí zimní prázdniny a já nevím, co budu v té zatracené škole dělat. Asi to, co teď - naprosto nic.
Neměla jsem u sebe hodinky a tak už jsem ani nevěděla, kolik je hodin. Stejně mě doma nikdo nečeká, tak proč se tím trápit. Vypadá to, že měsíc dnes nevýjde přes ty mraky, a nemusí. Já ho nepotřebuji. Jediné světlo, které mi bude muset stačit, je vynechávavá lampa.
Vstala jsem promrzle z lavičky a rozhodla se kousek projít. Věděla jsem kam. Prošla jsem pod nápisem Hřbitov a malými kroky pomalu postupovala k jednomu z hrobů s nápisem "Zde odpočívá Armin". Bezmocně jsem s bolestí klekla. Sepjala jsem ruce a zmocnil se mě vztek. ,,Proč!!!" zařvala jsem až jen havrani vzlétly ze stromů. Všude se rozhostilo hrobové ticho. Najednou jsem uslyšela kroky! Vztek se rychle proměnil v nehorázný strach. Panebože! Hlavou mi prolétají všechny možné hrůzostrašné scénáře. Když naráz kroky přestanou. Něčí ruka mi z nenadání pevně sevře rameno a prudce mě donutí vstát na nohy. Nemám odvahu ani otevřít oči. Jsem jako naprosto beze smyslů a nemůžu se pohnout. U levého ucha cítím teplý vzduch a slyším jen mé zběsile bušící srdce. ,,Bojíš se mě?" promluví hlubší hlas u mého levého ucha a chytne mě pod bradou. Mým tělem projede ledový mráz. ,,To bys měla," pokračuje a svírá mě pevněji. Naráz mě rychle otočí, přitiskne k sloupu a jeho studené ruky jsou na mé hrudi. Cítím teplý vzduch z jeho úst. Mé oči se zase nemohou ani otevřít. ,,Ale nemůžu to udělat." řekne a najednou ruky pozvolně povolují. ,,Udělej to," má ústa promluvila a já se odvážila otevřít oči. Přede mnou byl kluk s vlasy jako temná noc. ,,Zabij mě, už stejně nemám pro koho žít!" zvýším hlas a stihnu si všimnout jeho zubů! ,,Nemůžu!" zvýší hlas zase on a pustí mě úplně. ,,Sbohem, uvidíme se ve škole." řekne srovnaně a neuvěřitelně rychle zmizí. Stojím jako přimražená k zemi a nedokážu se vzpamatovat.
Stála jsem v blátě a opravdu jsem se nemohla pohnout. ,,To nemůže být pravda!" vzdychám a konečně vytáhnu jednu nohu z bláta. Už opravdu blázním, protože slyším hlas mé matky všude okolo. Když vytáhnu druhou nohu z bláta hlas přestane. Rozeběhla jsem se strachy z toho všeho domů. Míjela jsem plno opilců, kteří sprostě pořvávali. Nebylo by špatné se s něma seznámit, třeba budou mít zbraň a já se konečně budu moct dostat za matkou. Zastavila jsem se. ,,Co ty kočičko? Půjdeš si s náma zadovádět?" vykřikoval jeden z nich oplzle a já kývla.
Vzali mě do právě ukradeného auta a rozjeli se po silnici až gumy auta zapískali. Co to dělám? Začala jsem si uvědomovat, co se vlastně děje. ,,Musím si odskočit nebo se počurám." řeknu rychle chabou výmluvu a chlap vedle opilého řidiče se otočil ke mě. ,,Tak to pusť do auta, stejně není naše!" řekne a začne se strašně smát. ,,Ne, opravdu, hned se vrátim. Zastav tady." snažím se dál a ukážu k benzínce, u které zrovna jedeme. ,,No fajn, ty toho naděláš!" odpoví opilý řidič a snaží se zastavit auto, které jede 130km v hodině. Jenže jsme dostali smyk! Viděla jsem, jak se řítíme do stromu. Všechno bylo rozmazané a já se cítila jako ve stavu bez tíhy. Náraz byl tak silný, že jsem proletěla do přední paluby.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Probudila jsem se až za dva dny. Byla jsem na nemocničním lehátku a cítila se jako kdyby mě někdo snad sktokrát přejel náklaďákem. Necítila jsem vůbec své tělo a nemohla ani pohnout hlavou. Otevřeli se dveře a v nich stála sestřička v bílém. ,,Dobrý den, jak se cítíte?" zeptala se mě mile. Otevřela jsem pusu, ale jako bych zapoměla mluvit. ,,Zřítila jste se se svou rodinou do stromu. Váš táta to bohužel nepřežil, je mi to moc líto. A spolujezdec, pravděpodobně váš strýc má těžký otřes mozku a nebude už nikdy schopný samostatného života. Je mi to opravdu velmi líto. Za chvíli vám donesu oběd." dořekla a se skloněnou hlavou odešla. Vůbec jsem to nechápala. Nebyl to nikdo z mé rodiny, ale opilci! Copak si nevšimli, že to auto bylo ukradené?! Teď jsem v tom namočená úplně sama. Ach mami!
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Po dvou měsících v nemocnici jsem usedla na invalidní vozíček a odjela domů. Neuvěřitelné co všechno se může stát během jediného dne! Nesnáším svůj život!!! Jsem částečně ochrnutá na půl těla. Doktoři stále nevědí, jestli budu moct ještě někdy chodit, ale prý je tu malá možnost, že ano. Naštestí jsem vysoudila z poškození na zdraví od rodin těch opilců 70 000Kč. Zítra mě čeká škola. Co když tam bude ten kluk z Hřbitova? To už by se mi nic horšího stát ani nemohlo! Neměla jsem chuť nic dělat a tak jsem si "šla" lehnout. (-_-ˇ)
V 7:30 jsem vyjela do školy a modlila se, abych nepotkala toho kluka. Cestou jsem už viděla první jarní květiny. Vše se začalo příjemně zelenat. Příjemně? Pro mě to slovo už neexistuje. Když jsem konečně už stála před silnicí, která mě dělila od školy. Uviděla jsem mé nejlepší kamarádky Emmu a Roxanu. Znali jsme se už od základky a na tuto školu jsme šli společně. ,,Kate! Ahoj! Já jsem tak ráda, že tě vidím!" vykřikne nadšeně Roxy a pospíchá s Emmou ke mně. ,,Proč si nám nedala vědět! A co se ti stalo?!" řekne zděšeně Emma a obě mě láskyplně dlouho obejmou. Všechno jsem jim musela říct a ony jen upouštěli slzy při mých slovech, ale bohužel vše byla bolestná pravda, která mě tížila. Ale nezmínila jsem se, že mě má ten kluk ve škole čekat a ani to, že má jiné "zuby" než my. Nechtěla jsem, aby to se mnou řešily. Během nudného dne ve škole vše vypadalo tak, že se kluk neukáže, až v řadě na oběd! Školáci mě pustili dopředu, protože jsem měla hendykep, a ...ON stál přímo přede mnou! Srdce se mi zastavilo a ztratila jsem dech. Byla jsem naprosto v p*d*li. ,,Ahoj," řekl ledově klidným hlasem a dál už se nezmohl na slovo. Když si sedl ke stolu, oddychla jsem si. Škola mi končila o půl čtvrté a tak jsem šla s Roxy a Emmu do kavárny, která byla nejblíž, objednali jsme si naše oblíbené banánové Frapé a když už bylo 9 večer, tak mě Emma šla doprovodit, zatímco Roxy šla na schůzku s Derekem. Emma mě doprovodila až domů a já jsem se znovu začala nudit. Bum!!! ,,Co to bylo?" trhnu sebou u televize. Podívala jsem se za sebe a znovu se mi zastavilo srdce...
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
,,Co chceš?!“ vyhrknu ze sebe, když se vzpamatuju a zírám na známého kluka, který si prohlíží obývák. ,,A jak ses sem dostal?!“
,,Oknem. Máš ho otevřený,“ řekne klidně. Rychle si zkontroluju pohledem okna v jednopokojovém domě, ale všechna byla zavřená. ,,Neboj, zavřel jsem ho, aby ti nebyla zima.“odpoví kluk a v jeho očích vidím jiskry. ,,Teď mi už nemůžeš utéct. Je mi líto, že si na vozíčku,“ řekne už tišeji a listuje si v mojí knihovně. ,,Co po mě chceš?!“ dožaduji se stále odpovědi. ,,TEBE!“ odpoví toužebně, v mžiku sedí vedle mě na pohovce a prohlíží si můj obličej, mé vlasy, mé tělo, mé nohy. Z posledních sil mu dám facku. Přikrčil se. ,,Nezahrávej si se mnou! Nemám sílu tě zabít, ale klidně ti něco můžu udělat.“ řekne slastně a zadívá se mi do očí. ,,Já vím, že si upír.“ zašeptám mu směrem k jeho uchu. A okamžitě se mě zmocní jeho vůně. Je úplně jiná než vůně na celém světě! Nepopsatelná a úžasná!
Vzdychnu. Vzdychne on! ,,Jsem Zayn.“ promluvil kluk do ticha a zadívá se někam jinam. ,,Kate.“ Vypadne ze mě. Proč jsem se nemohla kousnout do jazyka? Vždyť je to… je to…upír. A voňavej upír. Jsem blázen! Ale mě to už nezajímá, stejně mám život k ničemu, tak proč neskončit takhle?
Najednou se Zayn (čti Zajn) otočí ke mně. ,,Omlouvám se za tu noc,“ promluví soucitně a přiblíží se kousek ke mně. Nevím co bych mu na to odpověděla, jsem z jeho vůně jako v tranzu. V nesmírně voňavém tranzu, kterým si mě unáší k sobě blíž a blíž. Sundal mi brýle z nosu a pomaloučku, jsme se přibližovali. Zavřela jsem oči, jako při našem prvním setkání a ucítila jeho rty, když tu i jeho špičáky. Rychle jsem se odtrhla. Bylo to pro mě nepříjemné a nezvyklé. ,,Co se děje?“ zeptal se mě stále ještě v mé blízkosti. ,,Promiň, teď zas nemůžu já.“ odpověděla jsem a vzala si zpátky brýle. ,,Dobře.“ řekl, zvedl se z pohovky a znovu rychle zmizel. Okno se otevřelo.
... A zůstalo otevřené.…
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář